Tomáš Becket patří k nejdojímavějším církevním osobnostem středověku. Papež Alexandr III. ho nazval při svatořečení „mučedníkem církevního práva a svobody církve“. Pouti ke hrobu světce dosáhly brzy takového rozsahu jako pouti ke hrobu sv. Jakuba v Santiagu de Compostela.
Tomáš Becket přišel na svět r. 1118 v Londýně jako syn obchodníka a stal se po vynikajícím teologickém vzdělání a studiích v Paříži, Bologni a Auxerre již v 25 letech arcijáhenem v Canterbury. Stal se pomocníkem tehdejšího canterburského arcibiskupa Teobalda. V polovině 12. století nastoupil na anglický trůn Jindřich II., který se snažil získat neomezenou moc nejen nad šlechtou ale i nad církví. Na doporučení arcibiskupa Teobalda byl tehdy Tomáš ve věku 37 let povýšen na správce královské kaple a na státního kancléře. Vztahy mezi králem a Tomášem byly velmi přátelské a král bral Tomáše všude s sebou, stal se královým osobním poradcem. Becket podporoval panovníka ze všech záležitostech a měl také rozhodující vliv na mnoho politických rozhodnutí. Za několik let však nastal zlom. Arcibiskup Teobald zemřel a král si přál mít svého přítele na nejvyšším církevním místě v Anglii. Tomáš se zdráhal, poněvadž tušil, že se ne ve všem shodne s králem, a to jak v otázkách církevních, tak světských. Tomáš králi řekl: „Brzy mne budete nenávidět stejně, jako mne teď milujete! Stanu-li se arcibiskupem, nebudu trpět vaše zasahování do věcí církevních." Král Jindřich II. nakonec prosadil jmenování Tomáše Becketa canterburským arcibiskupem. Doufal, že tím získá silnější vliv na církevní záležitosti. Tomáš Becket tušil, co přijde, a neměl žádnou velkou radost ze svého jmenování. Avšak přijal volbu a byl vysvěcen v červnu 1162. Tomáš se tedy nakonec arcibiskupem stal, ale jeho život se radikálně změnil, už se tolik nevěnoval králi a jeho aktivitám, ale věnoval se horlivě pastoraci, modlitbě, studiu, a péči o chudé. Ode dne svěcení se změnil Tomáš Becket úplně. Jestliže dříve byl velkorysý, ba dokonce oceňoval nádheru a přitom naprosto souhlasil se svým králem, od nynějška rozděloval všechny své příjmy mezi chudé, nosil prostý benediktinský oděv a vedl přísně asketický život. Jestliže se dříve zasazoval za zájmy svého krále, nyní znal jen církevní záležitosti. Za ně bojoval, nedal si do nich mluvit od nikoho, ani od krále. Především zdůrazňoval Becket stále znovu svobodu církve proti panovníkovi. Konflikt mezi arcibiskupem a králem byl nevyhnutelný. A také k němu brzy došlo, když chtěl král tzv. clarendonskými konstitucemi uvést církev zejména v soudních a právních otázkách do velké závislosti na panovníkovi. Král Jindřich vyčítal církvi, že chrání kdejakého zločince, a tímto aktem chtěl s počínáním církve skoncovat. Došlo k procesům a peněžním trestům pro Tomáše Becketa, až nakonec musel, teprve dva roky po své volbě, utéci do Francie. Prosil papeže Alexandra, s kterým se tam setkal, aby mu dovolil odstoupit, avšak hlava církve odmítla. Becket setrval šest let ve Francii a dotud vedl svůj boj za svobodu církve v Anglii odhodlaně dále. Když přistoupil arcibiskup na smír s králem, vrátil se r. 1170 zpět do Anglie. Spor však začal nanovo a 29. prosince 1170 zavraždili královi důvěrníci (královští rytíři) Tomáše Becketa u oltáře v canterburské katedrále při večerní modlitbě. Nebylo nikdy objasněno, zdali dal Jindřich II. jednoznačně příkaz k vraždě nebo zdali si vzali šlechtici za záminku králův vzteklý projev a sami zasáhli. Tomáš Becket byl uctíván národem hned po své smrti jako světec, papež Alexandr III. prohlásil neohroženého muže církve už 21. února 1173 také oficiálně za svatého. O rok později konal král Jindřich II. u hrobu svého někdejšího přítele a pozdějšího protivníka veřejné pokání. Jeden z jeho nástupců, nevypočitatelný Jindřich VIII., se pokusil vymazat všechny vzpomínky na velkého muže církve. Jindřich VIII. vstoupil do dějin mimo jiné tím, že v 16. století odtrhl anglikánskou církev od Říma. Jindřich VIII. provedl vskutku nepochopitelnou věc – dávno mrtvého arcibiskupa nesmyslně hnal před soud, a ten když se do třiceti dnů nedostavil, byl odsouzen jako velezrádce, jeho hrob zničen a kosti spáleny. Památka na vynikající osobnost však zůstala o všechna staletí zachována. Každý rok 29. prosince si celý církevní svět připomíná příběh sv. Tomáše Becketa.

Úcta a tradice: Hrob Tomáše Becketa přitahoval po celý středověk davy poutníků. Byl už krátce po Becketově smrti nejvýznamnějším poutním místem v Anglii vůbec. Bylo to podporováno i tím, že nesčetní věřící vyprávěli o zázracích, které se udály na Becketově hrobě. Brzy se rozšířil kult Tomáše Becketa na kontinent, do Německa, Francie, Itálie, Španělska a Skandinávie, pak dokonce na Island. Zavraždění nezlomného muže církve nabylo velkého náboženského, ale i politického významu.

Znázorňování: Vyobrazení Tomáše Becketa jsou rozšířena po celé Evropě. Na mnoha místech jsou cykly se scénami z arcibiskupova pohnutého života; nejstarší jsou na skleněném okně v katedrále v Sens (1190) a v katedrále v Chartres (1206). Pozoruhodný je také cyklus v žaltáři královny Mary v Britském muzeu v Londýně, protože obsahuje celý Becketův život, kdežto většina jiných scénických sérií začíná právě přátelstvím mezi Tomášem Becketem a králem Jindřichem II. Nejstarším známým jednotlivým znázorněním je mozaika Tomáše Becketa z roku 1182 v dómě v Montreale; ukazuje arcibiskupa s paliem a knihou. Jen o něco mladší je freska v kostele sv. Jana a Pavla ve Spoletu, která podává Becketovo zavraždění u oltáře (kolem 1190). Tato scéna byla také nejdůležitějším z Becketových znázorňování během celého středověku. Příkladem na německé půdě je okno (14. století) u sv. Dionýsia v Esslingenu. V Anglii samotné se vyskytují obrazy Tomáše Becketa hojněji teprve od 13. století. Becket mívá u sebe palmu, meč, model kostela, knihu, palium (součást biskupského oděvu) a berlu. Dodnes jsou v Evropě také ještě velmi mnohé relikviáře, které byly zhotoveny hlavně ve 13. století k uchovávání arcibiskupových relikvií. Na nich je téměř vždy znázorněna scéna zavraždění.

zdroje: kniha Rok se svatými, web Svatá hora