Marie Stuartovna
Marie Stuartovna – skotská královna
Marie Stuartovna (8. prosince 1542 – 8. února 1587) byla , dcera skotského krále Jakuba V. a francouzské šlechtičny Marie de Guise, byla francouzskou (1559-1560) a vládnoucí skotskou (1542-1567) královnou. Po smrti Marie I. Tudorovny neuznala za právoplatnou anglickou královnu její nevlastní sestru Alžbětu I., svoji tetu z druhého kolena, a sama se začala titulovat jako anglická královna (byla pravnučkou krále Jindřicha VII. Tudora). O získání londýnského trůnu se však nikterak nesnažila.
Roku 1559 se provdala za francouzského krále Františka II., chorého mladíka, který následujícího roku zemřel. Poté se vrátila do Skotska a ujala se zde osobně vlády. Jako katolička se od počátku dostávala do střetu s protestantskou šlechtou i duchovními. Roku 1565 se provdala za šlechtice Henry Daenleye, který byl roku 1567 zavražděn. Poté si vzala dalšího šlechtice Johna Botthwella. Povstání protestantské šlechty ji přinutilo roku 1568 hledat útočiště v Anglii. Královna Alžběta, se kterou se osobně nikdy nesetkala, ji však nechala internovat, neboť jí byla nebezpečná jako možná pretendentka trůnu. S tím počítali Alžbětini katoličtí odpůrci španělský král Filip II. a papežská kurie. Roku 1587 nechal královna Alžběta svoji sokyni popravit pro údajnou podporu katolické opozice.
Marie byla v mládí velmi krásnou ženou a byla opěvována soudobými básníky.
*****************************************************************
Marie Stuartovna skotská a francouzská královna, se narodila 8.12.1542 jako dcera skotského krále Jakuba V. a Marie z Guise.
Jakub V. zemřel hned po narození své dcery Marie. Ta se tedy už jako nemluvně stala dědičkou královské koruny a její matka regentkou.
V šesti letech byla Marie poslána na výchovu k francouzskému dvoru a v roce 1558 provdána za králova syna Františka ll.
Kateřina Medicejská tchyně Marie tvrdila, že stačí když se její snacha usměje a všem francouzům se zatočí hlava. Ke svatbě věnovala Kateřina Marii sedm obrovských perel, které dostala od papeže Klementa.
Marie se příliš nezajímala o nudné státní záležitosti. Nemocný a trochu neschopný František v roce 1560 zemřel a Marie se vrátila zpátky do Skotska.
Mladá katolická panovnice musela čelit militantním kalvinistům ve vlastní zemi a mocné nepřítelkyni Alžbětě I. v Anglii. Francie a Španělsko podporovaly nároky Marie Stuartovny na anglický trůn.
Marie se v roce 1565 provdala za lorda Darnleye a tři měsíce po jeho smrti za hraběte z Bothwellu, podezřelého z vraždy Darnleye. Protestantská šlechta byla pobouřena. V roce 1567 sesadila Marii z trůnu. Ta uprchla do Anglie. Tam jí ale Alžběta l. odepřela jakoukoli pomoc. Byla ale nucena uznat jejího syna jako skotského následníka trůnu / po Alžbětině smrti se Jakub l. stal také králem Anglie/.
Marie Stuartovna žila v Anglii jako zajatkyně. Stále se snažila sesadit Alžbětu z anglického trůnu a zavézt protireformaci v Anglii. Parlament proto vydal zákon proti spiknutí.
Skotská královna byla v roce 1587 odsouzena k smrti a v roce 1587 popravena. Pro katolické současníky byla Marie mučednicí, pro protestanty svůdnickou intrikánkou.
****************************************************************
Předkové
Stuartovci, jak jméno napovídá, byli nejdříve služebníky, stewardi, skotských králů. Až když si Walter, 6. High Steward of Scotland, vzal za manželku Marjorii Brucovou, dceru krále Roberta I., vznikl jejich nárok na skotskou korunu. Po smrti krále Davida II., jediného syna Roberta I., roku 1371 se stal králem syn Marjorie a Waltera, Robert II.
Mariiným otcem byl sedmý skotský král ze stuartovské dynastie Jakub V., který vládl od roku 1513. Narodil se 10. dubna 1512 a zemřel 14. prosince 1542. Jeho otcem byl Jakub IV. a matkou anglická princezna Markéta, sestra Jindřicha VIII., přes niž si pak Stuartovci nárokovali právo na anglickou korunu. V roce 1514, po smrti svého manžela si Markéta vzala za manžela Archibalda Douglase, 6. hraběte z Angusu. Regentem země se stal James Stuart, vévoda z Albany, faktickými vládci země se stali Albany, Angus a Markéta. Angus držel Jakuba ve vězení.
Když se Jakub chopil vlády, spojil se s profrancouzsky orientovanými katolíky proti protestantské Anglii Jindřicha VIII. Dne 1. ledna 1537 se oženil se šestnáctiletou francouzskou princeznou Magdalenou, dcerou Františka I., který mu jí nejdříve nechtěl dát, protože se bál jak se nehostinné skotské podnebí zachová ke křehké princezně.
Jeho obavy se ukázaly oprávněné, protože princezna do Skotska přijela v květnu a již v červenci zemřela. Jakub tedy stále neměl dědice, a proto nesměl a nechtěl s dalším sňatkem otálet. Již 12. června 1538 si vzal Marii de Guise. Po prohrané bitvě u Solway Moss v roce 1542 proti Angličanům se psychicky zhroutil a poté zemřel. Jeho dcera se stala novou skotskou královnou.
Marie de Guise se narodila 20. listopadu 1515, jako nejstarší dcera v manželství z lásky Clouda de Guise a Antoinetty Bourbonské. Její otec byl úspěšný voják a to ho často odvádělo z jejich domu v Joinville během jejího dospívání. Během války s Itálií získal od krále Františka I. titul vévody z Guise. 4. srpna 1534 byla Marie provdána za Louise, vévodu z Longueville v kapli královského paláce Louvru. Za rok, 30. prosince 1535 se jí narodil první syn František. V zimě 1536 navštívila svatbu Jakuba V. a princezny Magdalény. Následně
9. června 1537 zemřel v Rouens Mariin manžel a ona krátce nato (4. srpna 1537) porodila druhého syna Louise, který ale brzy zemřel.
Jakub V., který tedy znovu hledal manželku, se zaměřil opět na Francii, odvěkého spojence Skotska, a nevěsta z domu de Guise byla docela dobrou partií, což dokládá i skutečnost, že o ruku Marie se ucházel i sám Jindřich VIII. Guiseové ale dali, jakožto věrní katolíci, přednost skotskému králi, který byl věrný papeži, před protestantským Jindřichem. Svatba se konala
9. května 1538 se na zámku Châteaudun, král Jakub V. byl při svatbě zastoupen lordem Robertem Maxwellem.
Měsíc po svatbě, 10. června, opouštěla Marie přístav Le Havres i svého syna, kterého musela zanechat ve Francii. Po příjezdu do Skotska byla Marie překvapená uvítáním, protože přijížděla s přesvědčením, že její nová vlast je barbarská a nekulturní země. Přesto však přinesla Marie do Skotska renesanční duch Francie, módu i zvyklosti.
Dne 22. února 1540 byla v Edinburghu korunována skotskou královnou a již 22. května v Saint-Andrews porodila svému manželovi prvního syna Jakuba. Následně přivedla 24. dubna 1541 na svět druhého syna, Roberta, vévodu z Albany, který ale o dva dny později zemřel. Nad skotským královstvím se začali stahovat mraky. Zanedlouho totiž přišla zpráva, že v Holyroodu zemřel i následník Jakub. Oba chlapci byli pohřbeni v Holyroodském opatství.
Smrt jediných legitimních synů dohnala Jakuba k depresím, vyvstala otázka, kdo bude dědicem a příštím skotským králem, pokud Jakub zemře bezdětný. Nárok na korunu si dělaly vedlejší větve Stuartovců, kterých bylo nespočetně, například lennoxovští Stuartovci, z nichž pocházel i budoucí manžel Marie Stuartovny, lord Darnley., ale také anglický Jindřich VIII., který neměl o dědice nouzi. Další problém vyvstal mezi Skotskem a Anglií záhy, protože Jindřich se na Jakuba obrátil s návrhem, aby odvrhl katolictví a přijal reformované náboženství. Marie, přesvědčená katolička, se samozřejmě postavila proti. Jindřich se spolčil s Jakubovými nepřáteli, hrabětem z Angusu a jeho bratrem Georgem Douglasem. Jakub je porazil u Kelso, ale poté byl sám poražen u Solway Moss. Jakubova duše byla zlomena, naposledy navštívil svoji ženu na zámku Linlithgow a poté odjel na hrad Falkland, kde 14. prosince 1542 zemřel. Několik dní předtím se dozvěděl o narození své dcery, ale ani to mu nevrátilo chuť do života. Jeho poslední slova zněla: "Od ženy jsme korunu dostali, ženou nám bude odňata." Mluvil o Marjorii Brucové a o své dceři a jeho slova se ukázala prorocká, přestože Marie nebyla ta, kdo jim odňal korunu, byla to královna Anna, která zemřela až roku 1714, téměř dvě stě let po Jakubovi.
Dětství
Budoucí skotská královna Marie se narodila 8. prosince 1542 na zámku v Linlithgowu. Byla jedinou legitimní dcerou svého otce a zdědila tedy jeho království již šestý den svého života, kdy její otec zemřel.
Jindřich VIII. viděl v uprázdněném skotském trůnu šanci, jak získat nadvládu nad Skotskem, a tak se začal ucházet o Mariinu ruku pro svého syna Eduarda. Chtěl Marii vychovávat v Anglii, v protestantském náboženství. Proti tomu se samozřejmě ohradila Marie de Guise. Další jednání o případném sňatku Marie vedla také do Francie.
9. září 1543 byla Marie korunována ve Stirlingské kapli skotskou královnou.
Poté, co ve Francii porodila Kateřina Medicejská syna a roku 1547 zemřel současný král František I., přiklonila se skotská šlechta na stranu Francie při vyjednávání sňatku pro svoji královnu. V lednu 1547 také zemřel Jindřich VIII. a Angličané začali pořádat nájezdy na Skotsko, takzvané drsné námluvy.
V červenci 1548 dal skotský parlament souhlas k provdání Marie za francouzského dauphina Františka a Marie se vydala na cestu do Francie, kde měla strávit své dětství a část dospělosti, do země, kde nalezla svůj domov a kterou milovala až do konce svého života. Doprovázel ji Robert, Jakub a Jan, její nevlastní bratři, nelegitimní synové Jakuba V. a čtyři Marie, vznešené skotské dívky, doprovod Marie Stuartovny na její cestě životem.
První Marií byla Marie Flemingová, které po její matce kolovala v žilách královská krev. Druhou Marie Setonová, dcera Jiřího, 6. lorda Setona a Marie Pierisové, dvorní dámy Marie de Guise. Třetí Marie Beatonová, dcera Roberta Beatona z Criechu a vnučka sira Johna Beatona, dědičného držitele Falklandského hradu. Poslední byla Marie Livingstonová, dcera strážce Marie Staurtovny. Jediná Marie Livingstonová se nikdy nevdala a byla s Marií i v den její popravy.
13. srpna 1548 přistála loď Marie Stuartovny na francouzském pobřeží, asi v přístavu Roscoff v Bretani. Poté následovala cesta přes Francii, Marie navštívila Nantes a vydala se nahoru po Loiře, přes Anjou a Lotrinsko. V Tours ji přivítali její prarodiče, Claude a Antoinette.
Poté se Marie poprvé setkala s královskou "školkou", která byla v Carriérs. Zde také poprvé spatřila svého budoucího manžela, dauphina Františka. Byla oddělena od svého skotského doprovodu a vychovávána společně s dětmi Jindřicha II. Vzdělávána byla hlavně v jazycích, učila se latinsky, italsky, španělsky a pravděpodobně i řecky, jelikož byly v její knihovně nalezeny řecké knihy. Dále absolvovala hodiny kreslení, zpěvu, hry na loutnu a tance, který velmi milovala. Jejími učiteli byli například Claude Millot a Antoine Fouquelin. Mariin strýc, kardinál lotrinský, tedy nadšeně psal její matce do Skotska: "Vaše dcera tak vyrostla a každým dnem jí tolik přibývá na vnitřní velikosti, kráse a moudrosti a ve všech dobrých a ušlechtilých věcech dosáhla tak neobyčejné dokonalosti, že žádná ze šlechtických dcer nebo z dcer jiných stavů v tomto království se jí nemůže vyrovnat. Mohu Vám oznámit, že král si ji tak oblíbil, že se často věnuje víc než hodinu jenom jí. A ona ho dovede svými chytrými a rozumnými řečmi pobavit jako dospělá pětadvacetiletá žena!"
Když bylo Marii osm let, navštívila Francii její matka Marie de Guise. Byla to její první a zároveň poslední návštěva dcery. Nalezla ji změněnou v kulturní francouzskou dámu. Na Marii její matka natolik zapůsobila a vryla se jí do srdce, že když se později dozvěděla zprávu o její smrti, zhroutila se žalem.
V době odjezdu Marie de Guise zpět do Skotska se udála další nepříjemná aféra na francouzském dvoře. Diana de Poitiers se cítila nemocná, a tak se uchýlila na svůj zámek do Anecy. Po dobu její nepřítomnosti ji zastoupila Mariina vychovatelka, lady Flemingová. Brzy se ukázalo, že je těhotná, a protože se chovala indiskrétně, když před dvorem prohlásila, jak je pyšná na to, že nosí královo dítě, musela se vrátit zpět do Skotska. Dítě, které porodila, pojmenovala Jindřich a do dějin vstoupil jako bastard z Angoulęme.
Marie zatím rostla do krásy. Básníci jako Ronsard či Du Bellay o ní psali sonety:
En vôtre esprit le ciel s'est surmonté
Nature et art ont en vôtre beauté
Mis tout le beau dont la beauté s'assemble.
Ve Vašem duchu se nebesa překonala,
Příroda s uměním do Vaší krásy dala
Vše nejkrásnější, z čeho se krása skládá
Contentez vous mes yeus,
Vous ne verrez jamais une chose pareille.
Mé oči spokojte se s tím,
neshledáte se nikdy s podobným!
Francouzská královna
Již na jaře roku 1558 začal Jindřich uvažovat o svatbě svého teprve čtrnáctiletého syna Františka a patnáctileté Marie. 19. dubna 1558 byl pár oficiálně zasnouben, čtvrtého stejného měsíce byla Marie přesvědčena svými guisovskými strýci, aby podepsala tři tajné dokumenty, v nichž se zavázala, že v případě, že zemře bez potomků, připadne nárok na skotskou korunu francouzskému králi.
Dne 24. dubna se v chrámu Notre Dame konala svatba. Marie na sobě měla bílé šaty a to i přesto, že bílá je smuteční barvou francouzských královen. Před katedrálou stál otevřený pavilón s královským baldachýnem z modrého kyperského hedvábí protkaného zlatými liliemi, k němu vedl modrý koberec, také s liliemi.
Mezitím zemřela 17. listopadu 1558 anglická královna Marie Tudorovna a na její místo nastoupila její sestra Alžběta I. Pro mnohé ovšem byla pouhým levobočkem krále Jindřicha VIII., a proto na trůn neměla právo. Tuto prekérní situaci zavinil její otec, když nechal označit své druhé manželství s Annou Boleynovou za neplatné.
Král Jindřich II. tedy po smrti Marie přikázal svému synovi a jeho manželce, aby do svého znaku, kromě skotského a francouzského, přidali také znak anglický. Toto byla fatální chyba, která zapříčinila mnohé z Mariiných problémů s Alžbětou.
Šťastné období na francouzském královském dvoře skončilo. Královně Kateřině Medicejské bylo Nostradamem předpovězeno, že král, zemře, ale bylo to předpovězeno tak podivně, že tomu nikdo nevěřil. Nostradamus měl totiž sen, ve kterém mladý lev bojuje se starším a vypíchne mu oko. Sen se stal skutečností.
Při oslavě dvojité svatby se pořádal i turnaj. Král se ho účastnil také a bojoval s mnoha muži. Mezi nimi byl i hrabě z Motgomery. Při střetnutí se hraběti zlomil dřevec a třísky zasáhly přes hledí královo oko a hrdlo. Přestože se ze začátku nezdálo královo zranění vážné, skonal panovník 10. července 1559 v jednu hodinu ráno. Marie a František se stali novým vládnoucím párem.
18. září byl František v Remeši korunován francouzským králem, ve skutečnosti ovšem místo Františka vládli Mariini strýcové z rodu de Guise. Kardinál lotrinský se brzy stal nejvíce nenáviděným mužem ve Francii. Začal s perzekucemi hugenotů. Vše vyvrcholilo hugenotským povstáním v Amboise, které mělo dosadit na francouzský trůn protestantského navarrského krále. Povstání bylo potlačeno a Marie s Františkem byli nuceni pozorovat popravu vzbouřenců. Tento zážitek se Marii hluboce vryl do paměti.
Poté, v červnu 1560, přinesl James Hepburn, lord Bothwell ze Skotska zprávu, že zemřela Mariina matka, Marie de Guise, na vodnatelnost, kterou již dlouho trpěla. Nedlouho předtím přijal skotský parlament protestanskou konfesi a oficiálním státním náboženstvím se tedy stalo protestantství. Marie po této zprávě upadla do hluboké letargie.
I zdraví Františka se stále horšilo, již od narození byl poněkud neduživý, říkalo se, že je to hlavně kvůli prostředkům, které používala Marie Medicejská, aby otěhotněla, což se jí podařilo až po jedenácti letech manželství.
Když se dvůr chystal opustit Orleáns, spadl František z koně a musel být uložen do postele. Marie povolala Ambroise Parého, hugenota považovaného za nejlepšího lékaře ve Francii, a ten zjistil, že král má nádor na mozku, který musí být odstraněn. Kateřina Medicejská, ne bez ambicí pro sebe a svého mladšího syna Karla, však dala svolení příliš pozdě. 5. prosince 1560 František zemřel ve věku necelých sedmnácti let.
Marie již nebyla královnou, ale pouze královnou vdovou. Na čtyřicet dní se uchýlila do své zatemněné ložnice, kde směla přijímat jen nejbližší příbuzné svoje a svého zesnulého manžela. Karel se stal novým francouzským králem, Kateřina Medicejská regentkou a Guisové ztratili veškeré své pozice. To ovšem nezamezilo jejich novým ambicím. Marie si měla vzít jiného krále. Jedním z mnoha adeptů byl i Don Carlos, následník španělského trůnu.
V tu dobu Marie ovšem na nový sňatek ještě nepomýšlela. Stále truchlila za Františka, přestože byl pro ni spíš kamarádem z dětských let a bratrem, než manželem.
V době Mariina smutku ji také navštívil James Stuart, lord Darnley, její budoucí manžel, který jí na nátlak své ctižádostivé matky přijel složit kondolenci.
Marie mezitím uvažovala, zda zůstane ve Francii jako královna vdova či se vrátí do své země, do Skotska. Nakonec se rozhodla pro Skotsko a 14. října 1561 odplula z Calais. Nikdy se už do své milované Francie nevrátila, ani živá, ani mrtvá.
Skotsko a královna
19. srpna 1561 přistála Marie ve Skotsku. Celou záležitost doprovázela nepříjemnost s anglickou královnou Alžbětou, která odmítla vydat Marii průvodní list, pokud nepodepíše edinburghskou smlouvu, kterou se vzdává nároků na anglickou korunu, dokud budou Alžběta a její případní potomci naživu. Marie odmítla s tím, že bez porady se skotským parlamentem nemůže nic podepsat, a zároveň doufala, že Alžběta na oplátku potvrdí její nárok na anglickou korunu, pokud zemře bez dědiců. Alžběta tedy průvodní list nevydala a Marie se do Skotska vydala bez něj. To, že nebyla zadržena žádnou anglickou lodí, lze přičíst Alžbětině nerozhodnosti, když nevydala příslušný rozkaz. Marie tedy šťastně doplula do svého království.
Proti moderní renesanční Francii bylo Skotsko zpátečnické a středověce temné. Přesto byla královna příjemně překvapena přivítáním, které ji připravili obyvatelé Edinburghu, když jí první noc, poněkud falešně v doprovodu hudby, zpívali žalmy, protože jiné písně byly protestantským náboženstvím zakázány.
Hlavními rádci se Marii ve Skotsku stali její nevlastní bratr Jakub, nelegitimní syn Jakuba V., budoucí hrabě z Moray, a William Maitland z Lethingtonu, její tajemník. Ve Skotsku byla také snaha přinutit Marii, aby přijala protestantství. Katolická výchova rodiny de Guisů jí v tom ale zabránila a její soukromé mše vzbuzovali značnou nelibost, zvlášť u protestantského kněze Johna Knoxe, který Marii přímo nenáviděl.
Dále také pokračovala jednání o dalším možném Mariině sňatku, tentokrát se jich účastnila i ona sama. V úvahu stále přicházel Don Carlos, ale také rakouský či švédský nápadník. Z Anglie přišlo upozornění, že pokud si Marie vezme rakouského nebo španělského dědice trůnu, Alžběta nikdy neuzná Mariino právo na anglický trůn. Ze Skotska tedy obratem šla odpověď, ať Alžběta určí vhodného muže pro Marii Stuartovnu.
Po dlouhém váhání a k překvapení všech navrhla Roberta Dudleyho, hraběte z Leicesteru, který byl považován za jejího milence a možná i budoucího manžela. Po záhadné smrti Robertovy manželky Amy Robartsové však svatba nepřicházela v úvahu, protože zde existovalo podezření, že Robert svoji ženu zavraždil, aby si mohl královnu vzít.
Marie ovšem samozřejmě Alžbětin návrh odmítla. Robert Dudley nepocházel z královské krve a potom, o milence anglické královny nestála.
V té samé době si Marie začala psát s Alžbětou. Oslovovaly se jako "drahé sestry" a plánovaly společné setkání. Nakolik ovšem bylo toto dopisování upřímné, se asi přesně určit nedá. Setkání královen bylo ovšem narušeno válkou, která vypukla ve Francii, a bylo odloženo. Nikdy se už poté neuskutečnilo.
Marie se snažila ve Skotsku vybudovat stejně dvorské prostředí, jaké poznala ve Francii. Do paměti se jí nepříjemně zapsala scéna s francouzským básníkem Chastelardem, který se do ní zamiloval. Ve své slepé lásce se schoval do královniny ložnice, byl však nalezen služebnými, které ho se smíchem vyhnaly. Chastelard se tedy do královniny ložnice skryl znovu a tentokrát ho našla až královna. Ta začala hystericky ječet, do ložnice vtrhl Mariin bratr Jakub a ona ho začala prosit, aby toho opovážlivce zabil. Jakub to samozřejmě neudělal, Chastelard byl ovšem postaven před soud a odsouzen k trestu smrti.
Druhé manželství
Druhým manželem a první skutečnou láskou Marie Stuartovny byl Henry Stuart, lord Darnley, její vzdálený příbuzný. Narodil se 7. prosince 1545 jako syn Matthewa, 4. hraběte z Lennoxu a Markéty Douglasové, nevlastní sestry Jakuba V.
Marie se poprvé s Darnleyem setkala ve Francii, když ji přijel vyjádřit soustrast po smrti Mariina prvního manžela Františka.
Darnley byl mladý pohledný muž, ale pod jeho téměř ženskou krásou se skrývalo "voskové srdce", které mu nadělalo později mnoho nepřátel. Byl přítelem Mariina tajemníka, Itala Davida Rizzia, který byl na skotském dvoře nejprve hudebníkem, a Mariina láska k hudbě ho vyzvedla do výšin její přízně. Přestože byl Darnley vychován v katolictví, bez zábran navštěvoval kázání fanatického Johna Knoxe. Po prvním setkání, ale ani po druhém Marie pro mladíka nezahořela. Až když onemocněl, pochopila, co k němu cítí, a i přes odpor skotské šlechty a parlamentu se rozhodla pro svatbu. Tím si proti sobě popudila i svého bratra, hraběte z Moray, který se svatby nezúčastnil. Ani Alžběta I. nebyla sňatkem nijak nadšena a snažila se situaci zachránit tím, že slíbila, že pokud si Marie vezme Leicestera, uzná její nástupnictví. Přestože toto byl hlavní Mariin cíl, ve své zaslepenosti Darnleye neodmítla.
Svatba se uskutečnila 29. července 1565 v šest hodin ráno v královské kapli v Holyroodu. Marie si na ní oblékla černé šaty, které již použila při pohřbu Františka. Chtěla tím naznačit, že nevstupuje do manželství jako panna, ale jako žena, která již poznala muže.
Po svatbě se Darnleyovo chování značně změnilo, začal být panovačný a arogantní. Svým chováním si získal mnoho nepřátel a Mariino poblouznění pomalu vyprchávalo. Darnley byl také hnán žárlivostí, jelikož mu jeho našeptávači tvrdili, že královna má poměr se svým tajemníkem Rizziem. Zároveň byl rozzloben, že mu Marie odmítá přiznat manželskou korunu, kterou František dostal. Přesto byl Darnley oslovován jako král Jindřich, vlastnil tedy královský titul.
Darnley se tedy společně se svými pomocníky rozhodl odklidit Rizzia z cesty, protože nebyl trnem v oku jen jemu, ale i mnoha protestantům, kterým se tento katolický rádce vůbec nelíbil. Po přátelství Darnleye a Rizzia již nebylo ani stopy.
Ve čtvrtek 7. března se uskutečnilo zasedání parlamentu. Darnley pořád ještě doufal v manželskou korunu, jeho očekávání se ale nenaplnilo. O dva dny později, 9. března byl Rizzio zavražděn. Ten den Marie pořádala večeři pro své přátele, Rizzio samozřejmě nemohl chybět. S přítomností královnina manžela téměř nikdo nepočítal, protože odcizení manželů bylo veřejně známé. Již 13. února psal anglický velvyslanec Alžbětě: "Vím teď zcela bezpečně, že královna lituje svého sňatku a že nenávidí svého manžela a celou jeho rodinu."
Proto nastalo velké překvapení, když se Darnley na hostině objevil. Královna však jeho přítomnost nijak nekomentovala a přivítala ho. Zanedlouho se však znovu otevřeli dveře, kterými přišel Darnley. Královna tušila co se děje, protože dveře nikdo kromě jejího manžela používat nesměl. A opravdu, ve dveřích stál v plné zbroji Patrick Ruthven a jeho spiklenci.
Ti odvedli Rizzia do vedlejší místnosti, zatímco Darnley držel královnu, která byla již v šestém měsíci těhotenství a chtěla Rizziovi pomoci. Marie začala ten večer Darnleye nenávidět, jak nejvíc mohla, a po lásce zbylo jen dítě, které čekala.
Spiklenci zatím ve vedlejší místnosti Rizzia ubodali k smrti. Královna zůstala v jejich zajetí na svém vlastním hradě.
Marie rychle pochopila, že jediný, kdo jí může pomoci uprchnout, je Darnley. Zradil ji a jeho "voskové srdce" jistě zradí i jeho spojence v Rizziově vraždě. Marie tedy předstírala lásku ke svému manželovi a ten se velice rychle nechal obloudit a pomohl Marii utéci.
Marie nejprve vyrozuměla své přátele a potom přes katakomby uprchla z hradu i s Darnleyem. Cestou přitom míjeli čerstvě navršený rov Rizzia a to Marii jen připomnělo zradu jejího manžela. Marie tedy za pomoci svých věrných uprchla na hrad Dunbar.
Když se začal blížit Mariin čas, sepsala závěť, ve které odkázala Darnleyovi prsten ze svatby, objevili se zde i čtyři Marie a lord Bothwell, jeden z Mariiných věrných mužů.
19. června mezi desátou a jedenáctou Marie porodila syna, který byl pojmenován Jakub. V Edinburghu začali velkolepé oslavy narození následníka trůnu. Stále víc se ale také mluvilo o rozvodu Marie a Darnleyho. Královna ovšem rozvod odmítala, protože si nepřála, aby byl z jejího dítěte levoboček. Její věrné ovšem napadlo jiné řešení, Darnleyova smrt.
16. prosince se na hradě Stirlingu uskutečnily křtiny mladého následníka. Přestože Darnley byl přítomen, nezúčastnil se obřadu.
Poté se na hradě Craigmillar sešli spiklenci, kteří nabídli Marii obchod. Pokud povolá zpět Rizziovy vrahy, zbaví ji krále. Marie odmítla.
Darnley se mezitím vydal do Glasgow za svým otcem, kde chytil neštovice. Marie za ním přijela, aby se o něj starala. A zde je bod sváru mezi příznivci a odpůrci Marie Stuartovny. Podle odpůrců sem Marie přijela proto, aby svého manžela odvezla zpět k Holyroodu do rukou vraha, svého údajného milence, lorda Bothwella. Příznivci tvrdí, že ji k tomu vedla pouhá lítost nad otcem svého dítěte. Jedna věc je ovšem jistá. Marie skutečně Darnleye odvezla a ubytovala ho v domě v Kirk o'Fieldu, prý kvůli nákaze, aby se nešířila po hradě.
V noci z 9. na 10. února 1567 byl Darnley v Kirk o'Fieldu zavražděn. Marie nebyla přítomna, jelikož v Holyroodu oslavovala svatbu svých oblíbených sloužících. Spiklenci do domu skryli střelný prach a vyhodili ho do povětří. Darnley se však asi probudil a všiml si podivného ruchu ve svém domě a tak se snažil i se svým sluhou uprchnout, protože byl nalezen na zahradě, nahý a uškrcený, bez jediné popáleniny.
Královně zprávu o smrti jejího manžela předal lord Bothwell, nejspíš hlavní iniciátor celé akce. Královna nevypadala příliš překvapeně, ani se nezhroutila jako po smrti Františka.
Bothwell
To, zda Marie a Bothwell byli v době Darnleyovi smrti milenci, je předmětem mnoha diskuzí. Proti Marii svědčí nález takzvaných Kazetových listů, což jsou dopisy a básně psané Bothwellovi. Přestože skotský parlament v době nálezu potvrdil, že jsou psány královninou rukou, dnes se o jejich pravosti spekuluje a dost často i pochybuje.
Pour luy aussi j'ay jette mainte larme,
Premier qu'il fust de ce corps possesseur,
Duquel alors il n'avoit pas le coeur.
Pro něj jsem mnohé slzy prolévala,
Poprvé když se zmocnil těla mého,
Když neovládal ještě srdce jeho.
Velmi často se také tvrdí, že Marie o chystané vraždě věděla a že jí i pomáhala uskutečnit, dnes se již sotva dozvíme, zda je to pravda či ne. Další věc, která svědčí proti Marii, je skutečnost, že si Bothwella vzala tak krátce po smrti Darnleye. V této souvislost se mluví o tom, že byla těhotná a neočekávala pohrobka, nýbrž dítě svého milence.
James Hepburn, 4. hrabě z Bothwellu se narodil někdy okolo 1536, roku 1566 se oženil se Jean Gordonovou, se kterou se později musel rozvést kvůli své svatbě s královnou.
Po smrti Darnleye byl Bothwell označován za vraha, šeptali si o tom všichni, ale nikdo se to neodvážil říci nahlas. Jediný, kdo si stěžoval, byl Darnleyův otec, hrabě z Lennox. Marie po dlouhodobém nátlaku z jeho strany povolila a 12. dubna měl Lennox vznést proti Bothwellovi veřejnou obžalobu. Bothwell se ovšem netvářil jako kajícník a dorazil do Edinburghu s početnou ozbrojenou skupinou, aby dal najevo svoji sílu. Lennox se raději nedostavil.
21. dubna se Marie vydala do Stirlingu navštívit svého syna. Když se vracela zpět, byla přepadena Bothwellem a unesena na hrad Dunbar. Zde se zase odpůrci a příznivci královny rozcházejí. První tvrdí, že vše bylo dopředu domluveno, aby bylo učiněno zadost královnině nevinnosti a slušnosti, druzí tvrdí, že až zde se Bothwell Marie poprvé dotkl a to tak, že ji nejspíš znásilnil. Poté se Bothwell nechal urychleně rozvést se svojí ženou a 15. května 1567 se v Holyroodu konal svatební obřad podle protestantského rituálu.
Kazetové listy
O tom, zda tyto listy psala skutečně Marie, se můžeme přít. Jedna věc je však jistá, že patří k jejímu životu a hlavně životopisům.
Pour luy depuis j'ay mesprise l'honneur,
Ce qui nou peust seul poutvoir de bonheur.
Pour luy j'ay hazard grandeur et conscience,
Pour luy tous mes parens J'ay quitte et amis,
Et tous autres respectz sont a part mis.
Pour luy tous mes amis, j'estime moins qee rien,
Et de mes ennemis je veux esperer bien.
J'ay hazardé pour luy nom et conscience,
Je veux pour luy au monde renoncer,
Je veux mourir pour le faire avancer.
Od těch dob pro něj cti své jsem se vzdala,
Jež stačí, aby život obšťastnila.
Svědomí, hrdost pro něj riskovala
I příbuzné a známé opustila
Žádné ohledy neznala jsem již.
Nic nebylo mi do přátelských svazků,
Ač od přátel jen dobro mohu mít,
Svědomí, jméno, pro něj dala v sázku,
Celý svět pro něj hodlám zatratit,
Chci zemřít, aby on se dostal výš.
Pour luy je veux rechercher la grandeur,
Et feray tant que de vray congnoistra
Que je n'ay bien, heur, contentement
Ou' a l'obeir et servir loyaument.
Pour luy j'attendz toute bonne fortune
Pour luy je veux garder sante et vie,
Pour luy tout vertu de suivre j'ay envie,
Et sans changer me trouvera tout une.
Pro něj chci znovu dobýt vznešenosti
A dát mu poznat jasně každým činem,
Že spokojenost, radost nemám v jiném
Než v oddané službě a poslušnosti
Pro něho doufám v šťastnou hvězdu svou,
Pro něj chci zdraví, život opatrovat,
Pro něj ho toužím všude následovat
a věčně být jen jeho jedinou.
Entre ses mains, et en son plain pouvoir,
Je mets mon fils, mon honneur et ma vie,
Mon pais, mes subjects, mon ame assubjettie
Est tout a luy, et n'ay autre vouloir
Pour mon object, que sans le decevoir
Suivre je veux, malgré toute l'envie
Qu'issir en peut.
Do jeho rukou, v moc jež jeho jest,
Vkládám teď syna, život svůj i čest,
Sama sebe, duši i svůj všechen klid.
Všecko je jeho, nemám vůle žádné
Než bez šalby, jak za noci, tak za dne,
Přes všecku závist stále za ním jít,
Ať cokoliv by snad se mělo dít.
Vous m'estimez legiere, qoe je voy,
Et si n'avez en moy nulle asseurance,
Et soupconnez mon coeur sans apparance,
Vous meffiant a trop grand tort de moy.
Vous ignorez l'amour que je vous porte.
Vous soupconnez qu'autre amour me transporte.
Vous despeignes de cire mon las coeur.
Vous me pensez femme sans jugement;
Et tout cela augmente mon ardeur.
Jen lehkovážnost přisuzujete mi,
I opory že ve mně pro vás není,
Bez důvodu mám srdce v podezření,
Svou nedůvěrou stále křivdíte mi.
Nevíte, že se k vám má láska vzpíná,
Myslíte, že mě zachvátila jiná,
Že moje srdce pro vás z vosku je.
Věříte, že jsem žena bez zásad,
A všecko to můj žár jen zvětšuje.
Car c'est le seul desir de vostre chere amie,
De vous servier, et loyaument aimer,
Et tous malheurs moins que rien estimer,
Et vostre volonte de la mienne suivre
Vous cognoistrez aveques obeissance,
De mon loyal devoir n'obmettant le science,
A quoy J'estudiray pour tousjours vous complaire.
Sans aimer rien que vous, soubs la subjection
De qui je veux san nulle fiction,
Vivre et mourir.
Vždyť přítelkyně má jen jedno přání,
Milovat vás a v službě neznat hranic
A všecka krutá neštěstí mít za nic
A vaši vůli plnit bez ustání
A poslušně vás následovat všady
A jen ten úkol plnit bez výhrady:
Učit se jenom vám se krásnou zdát.
Aniž bych snad jiného v lásce měla,
Chci prosta jiných úmyslů tak zcela,
Žít a umírat.
Et maintenant elle commence a voir,
Qu'elle estoit bien de mauvais jugement,
De n'estimer l'amour d'un tel amant,
Et voudrait bien mon amy decevoir
Par les ecrits tous fardez de scavoir…
A nyní už začíná chápat zcela,
Jak nedobře si sama poradila,
Svého milého si nevážila,
Teď přítele by mně odlákat chtěla
Dopisy, které sama nastražila…
Et toutes fois ses paroles fardeez,
Ses pleurs, ses plaincts remplis de fictions,
Et ses hautz cris et lamentations,
On tant gaigné, que par vous sont gardeez
Ses lettres, escrites, ausquels vous donnez foy,
Et si l'aimez, et croiez plus que moy.
Ta všecka slova, z kterých faleš kane,
Ten její pláč a nářky předstírané,
Lkaní a křik, jenž steskem uši rval,
Způsobily, že jste uschoval
Dopisy, jimž víc víry věnujete
A víc nežli mě je milujete.
Zajetí (Skotsko)
Proti svatbě Marie a Bothwella bylo snad ještě víc lidí, než proti svatbě předchozí. Marie tušila nebezpečí a utekla z Holyroodu do Bothwicku a poté do Dunbaru, kde se zdržoval Bothwell. Spojencům se ale podařilo Marii zajmout a uvěznit ji na zámku v Lochvelenu, u Markéty Douglasové, matky Jakuba z Moray, kde byla od 17. června 1567.
V téže době byly v Bothwellově domě nalezeny Kazetové listy, a to bylo přesně to, co spiklenci potřebovali. Nabídli královně obchod. Pokud se vzdá trůnu ve prospěch svého syna, nezveřejní tajné dopisy, které ji usvědčují z vraždy jejího prvního manžela, a zároveň také nebude obžalována z cizoložství.
Do Lochvelenu tedy přijíždí muži se třemi smlouvami, které musí Marie podepsat. V první píše, že je unavena vládou a vzdává se jí, v druhé dává souhlas s korunovací svého syna a ve třetí potvrzuje, že regentem se stane její bratr Jakub Moray. O několik dní později je Jakub korunován skotským králem. Všichni až na královnu jsou spokojeni, ta nadále zůstává na zámku Lochvelen vězněm svého nevlastního bratra a jeho matky. 15. prosince 1567 byly i přes slib, který dali spiklenci Marii, přečteny Kazetové listy i sonety, s účelem královnu pošpinit natolik, aby se už nemohla vrátit na trůn. Někdy v té době také podle zprávy svého tajemníka, kterého měla na Lochvelenu, porodila předčasně dvojčata, která však brzy zemřela. O tom, nakolik předčasně to bylo, se může jen spekulovat. 25. března 1568 se Marie pokusila poprvé z Lochvelenu uprchnout, pokus se jí ovšem nezdařil, protože byla poznána jedním z mužů, když lodí opouštěla hrad v přestrojení za pradlenu. Prý ji prozradily její bělostné ruce.
Druhý pokus se již Marii podařil, uprchla 2. května, když její napomáhač ukradl při večeři správci hradu klíče, s jejichž pomocí Marie uprchla na zámek Hamiltonů.
Do týdne Marie sestavila armádu a na její stranu se přidali Huntleyové, Setonové, Hamiltonové a velká část skotské šlechty. K Marii se také okamžitě začali scházet i zahraniční vyslanci.
13. května 1568 se Mariina armáda střetla u Langsidu s vojskem jejího bratra Moraye. Nastalo konečné střetnutí mezi těmito nevlastními sourozenci, kteří byli jinak chvílemi spojenci a chvílemi nejzavilejšími nepřáteli.
Jako první zaútočili Mariini vojáci, byli však rozehnáni ostrou palbou z pahorku, který Moray správně zvolil jako strategicky nejvýhodnější bod. Poté se Morayovi vojáci vrhli do protiútoku, byla prolomena celá linie a Mariini bojovníci se dali na útěk. I královna pochopila, že její jedinou záchranou je útěk.
Tři dny po bitvě se Marie ocitla v opatství Dundrennan. Nyní měla dvě možnosti - odjet do Francie a tam žít z milosti příbuzných svého prvního manžela, nebo jet do Španělska, či za svou "drahou sestrou" do Anglie. Marie neváhala dlouho. Jít prosit k Marii Medicejské, to bylo hluboko pod její úroveň, ve Španělsku ji nemuseli přijmout s otevřenou náručí, hlavně díky jejímu protestantskému sňatku s Bothwellem. Vydala se tedy do Anglie, o které ještě nedávno tvrdila, že je její právoplatnou královnou.
16. května se ve věku pětadvaceti let v Carlisle vylodila z rybářského člunu a stanula na anglické půdě. Již nikdy pak Anglii neopustila.
Královna bez trůnu
Tak se tedy Marie ocitla v Anglii. Prosila Alžbětu o setkání, ale ta se mu raději vyhnula. Neodvážila se Marii ani pozvat ke svému dvoru, ze začátku prý hlavně kvůli své ješitnosti a ze strachu, že by ji krásná skotská královna zastiňovala.
Rychle si však také uvědomila, že bude lepší mít královnu v Anglii, než aby tato mohla spřádat plány na získání Anglie odjinud. Jen jí scházel důvod k tomu, aby mohla držet pomazanou skotskou královnu v zajetí.
Samozřejmě, byla tu Darnleyova vražda, ale Alžběta neměla právo soudit vraždu, která se odehrála v cizí zemi, a ještě ke všemu z ní vinit svoji "drahou sestru".
Nakonec to ovšem Alžběta vymyslela jinak. Požádala Marii ke svolení k procesu, protože byla "nešťastná" z toho, co se o Marii povídá. Po dlouhém přemlouvání Marie souhlas dala a tak byla vtažena do procesu.
Proti ní stál její bratr Moray a skotští lordové. K velkému překvapení Alžběty se ale do sebe nepustili. Ani nemohli, každý z nich byl do Darnleyovy vraždy nějak zapleten a očernit jednoho znamenalo očernit i sám sebe. Přesto lordi přisedající soudu Skoty osvobodili a o Marii řekli, že neshledali dostatečně důkazů proto, aby ji mohli obvinit. Slovo dostatečně je zde ovšem důležité. Znamená totiž, že důkazy jsou.
Od té doby byla královna v Anglii vězněna (v hradech Bolton, Chatsworth, Sheffield, Tutbury, Windfield, Fotheringhay), i když to bylo věznění zabalené do pozlátka. Marie měla vlastní dvůr, který jí platila Alžběta, a muži, kteří ji hlídali, měli titul jejích ochránců. Nebylo to tedy zajetí v pravém slova smyslu a to Marii ubíjelo ještě víc. Proti skutečnému zajetí by se snad její mysl dokázala vzepřít, ale takhle jen umdlévala. Jejím jediným povyražením byl stále hon a také psaní tajných dopisů do katolických zemí, v nichž prosila o osvobození.
Během zbytku svého života však Marie vysvobozena nebyla, to udělala až smrt.
Proces a poprava
Dlouhá léta žila Marie v Alžbětině zajetí, které přinášelo monotónní, jednotvárný život bez vzruchu. Jedinou nadějí bylo pro Marii osvobození.
Ovšem Alžbětini rádci viděli v Marii Stuartovně překážku všeho protestantského. Měli strach, že by po Alžbětině smrti nastoupila na trůn katolická královna. A jediné řešení viděli v tom, že ji odstraní. Plán jim vyšel velice lehce. Nechali, aby se k Marii dostala pošta jejího katolického obdivovatele. Poštu pečlivě četli a k Babingtonovi, Mariinu stoupenci, nasadili špeha, který mu měl našeptat plán na zavraždění Alžběty. Babington se nechal přesvědčit, přestože původně měl v úmyslu pouze Marii osvobodit. Nyní už rádci čekali jen na Mariin souhlas se zavražděním královny. A také se jim ho dostalo. 17. června 1586 Marie odpověděla Babingtonovi a dala souhlas. Byla chycena v pasti. Dlouho se Alžběta nemohla rozhodnout, co bude dělat. Nechtěla Marii vystavit veřejnému soudnímu procesu, přestože jí to rádci navrhovali. Napsala tedy Marii dopis, v němž ji prosila, aby se přiznala ke spiknutí, a Alžběta sama nad ní pak vynese rozsudek, který nebude příliš tvrdý. Marie se svojí hrdostí však odmítla.
14. srpna 1586 se na zámku Fotheringhay konal proces s královnou skotskou, která byla obviněna ze spiknutí proti Alžbětě. Babington a jeho pomocníci byli již popraveni tím nejhorším způsobem, za živa čtvrceni a mučeni, přestože podle zákona měli být jen pověšeni.
V hale zámku byl připraven baldachýn s trůnem, který znamenal, že na celý proces dohlíží sama královna Alžběta. Kousek níž pod tímto trůnem bylo sedadlo pro Marii. Tímto uspořádáním bylo naznačeno, že královna skotská má nižší postavení než královna anglická.
Při procesu byli již hlavní svědci, Babington a jeho pomocníci, mrtvi. Jejich výpovědi byly písemné, získané z nich při mučení. Marie neměla vlastního obhájce, byli zde jen žalobci. Nakonec Marii uznali vinnou a odsoudili ji k trestu smrti.
Nyní bylo vše na Alžbětě. Musela podepsat rozsudek smrti, ale přesto dlouho váhala. Věděla, že poprava pomazané královny bude nebezpečná. Padne tím mýtus, že pomazaný panovník je právně nedotknutelný. Alžběta samozřejmě měla pravdu, nebýt popravy Marie Stuartovny by nikdy nemohl být popraven Karel I. a následně ani Ludvík XVI. a Marie Antoinetta. Alžběta však nakonec rozsudek podepsala.
Mariina poprava
V té době Marie napsala Alžbětě dopis, v němž vyjádřila svá poslední přání. Chtěla být pohřbena ve své milované Francii, vedle své matky, také si přála, aby bylo zaopatřeno její služebnictvo. Jako poslední vyjádřila naději, že bude popravena na veřejném místě, před svým služebnictvem, aby její nepřátelé nemohli tvrdit, že před smrtí konvertovala.
7. února 1587 se Marie dozvěděla zprávu, že bude popravena. Rozloučila se se svými sloužícími a nabádala je, aby zůstali věrni katolictví. Potom se odebrala do svého pokoje, kde psala poslední dopisy. Jindřichu III., svému strýci. Filipovi II. a papeži napsala již dříve. Alžbětě však nenapsala ani řádek.
V osm hodin ráno se ozvalo zaklepání na dveře, Marie se zrovna modlila, dokončila tedy svoji pobožnost a vydala se na cestu na popraviště.
Marie předstoupila před popravčí špalek, ale ještě nesklonila hlavu. Následovala řeč protestantského kněze, který snad doufal, že Marie v hodině své smrti změní náboženství. To se ale nestalo, Marie raději sklonila hlavu a začala se latinsky nahlas modlit. Její sloužící se k ní přidali.
Poté kněz skončil a ke slovu se dostal kat. Nejprve musel Marii poprosit o odpuštění za to, že ji musí popravit, a ona mu ho dala, poté poklekla ke špalku.
Až napotřetí se její hlava oddělila od trupu. Poprvé katovi sekera sklouzla a ozvalo se jen tiché zmučené zasténání, protože Marii udeřil tupou částí sekery.
Když byla poprava skončena, kat chtěl vzít Mariinu hlavu a ukázat, že je královna skutečně mrtva. Uchopil ji za vlasy, a diváky čekala strašná podívaná. Marie v posledních letech svého života nosila paruku, a když kat zvedl hlavu, paruka mu zůstala v ruce a hlava s šedivými nakrátko ostříhanými vlasy spadla na zem. V tu chvíli z pod Mariiny sukně vyběhl její oblíbený psík, který se zde skryl a stal se tak účastníkem popravy své paní. Přiběhl k hlavě své paní a odmítal se od ní hnout.
Potomci
Jediné přeživší dítě Marie Stuartovny byl Jakub VI., její syn s Darnleyem. Při popravě své matky sice vznesl oficiální protest, ale neoficiálně Skotsku příliš nevadilo, že byla bývalá královna popravena. V té době již Jakub bral rentu od Alžběty a stále doufal, že se stane Alžbětiným nástupcem. Po její smrti se tak stalo a velký sen jeho matky se tím splnil, Stuartovci usedli na anglický trůn.
Jakubův syn Karel následoval osud své babičky a svůj život skončil také na popravišti při buržoazní revoluci, kdy se parlament postavil proti jeho snahám vládnout absolutisticky.
Poslední z rodu Stuartovců na trůně byla žena, královna Anna, jejíž děti zemřely. A tak se vyplnila slova Jakuba V.: " Od ženy jsme korunu dostali, ženou nám bude odňata."
Prameny
Stefan Zweig: Marie Stuartovna, SNKLU, Praha, 1966
Antonia Fraser: Marie Stuartovna, Domino, Ostrava, 1999
Kenneth O. Morgan a kol: Dějiny Británie, NLN, Praha, 1999
André Maurois: Dějiny Anglie, NLN, Praha, 1993
Poslední chvíle Marie Stuartovny byly skutečně otřesné
Život Marie Stuartovny byl nejen plný zvratů, napětí a intrik, ale i zábavy a hýření. Byla to žena plná života, velmi vášnivá a odvážná.
Mnohými byla považována za právoplatnou dědičku anglické koruny, protože byla dcerou skotského krále Jindřicha V. a vnučkou Markéty, sestry Jindřicha VIII.
Když ale zemřela královna Marie, řečená Krvavá, usedla na trůn Alžběta, nevlastní sestra Marie Stuartovny.
Celoživotní boj těchto dvou žen nakonec vyvrcholil tím, že Alžběta podepsala souhlas s popravou Marie Stuartovny. Pravda však je, že Alžběta nebyla jediná, komu byla Marie nepohodlná. Skotští poddaní svou královnu Marii Stuartovnu zrovna v lásce neměli a na skotský trůn si brousil zuby její nevlastní bratr Moray. Marie se zapletla i do vraždy svého manžela, a když se to sečetlo jedno k druhému, navrch se připočítaly rozsáhlé intriky, lži a překrucování pravdy, nelze se snad ani divit, že nakonec skončila v cele, odsouzená k smrti.
Přesto pro Alžbětu nebylo jednoduché rozsudek podepsat. Ani tehdy, v roce 1587, se korunované hlavy nepopravovaly jako na běžícím páse. A Alžběta, ač se Marie zbavit chtěla, nějaké zábrany přeci jen měla. Vyřešila to šalamounsky: vypustila na veřejnost legendu, že rozsudek smrti podepsala omylem spolu s dalšími listinami, obvinila chudáka písaře, kterého dala dokonce popravit. Smrt nevinného člověka ji ale nijak netížila, důležitější bylo, že si zachovala tvář. A samozřejmě především to, že její úhlavní sokyně Marie Stuartovna ji už nebude ohrožovat svými nároky.
V době podepsání rozsudku byla již Marie Stuartovna vězněna na zámku Fotheringhay, kde se také dne 8. února 1587 poprava konala.
Všechny zprávy, které se z té doby dochovaly, zdůrazňují klid a odevzdání odsouzené. Své poslední chvíle strávila Marie v modlitbách, protože vždy byla upřímná katolička. V osm hodin ráno vstoupil do jejího pokoje velitel stráže a sdělil jí, že ji lordi očekávají. Lordi ovšem více než ji očekávali vskutku nevšední a ojedinělou podívanou – popravu královny.
Marie Stuartovna vstoupila do haly, kde se poprava měla uskutečnit, hrdě a majestátně.
S hlavou vztyčenou a oblečena do toho nejlepšího, co ještě měla.
Jelikož jejímu zpovědníkovi zakázali, aby opustil pokoj a doprovodil svou paní na poslední cestě, hrdě odmítla protestantského faráře Fletchera, který považoval za svou povinnost postarat se o poslední útěchu tak vznešené vězeňkyně. Místo zpovědi se Marie latinsky pomodlila, pak jasným a dobře slyšitelným hlasem odpustila svým nepřátelům a prosila Boha, aby jim dal poznat pravdu.
Poté před ni poklekli kat s pomocníkem a podle tehdejšího zvyku ji poprosili o odpuštění za to, co mají za chvíli vykonat. Na to jim Marie odpověděla: „Odpouštím vám z celého srdce, protože věřím, že moje smrt ukončí má muka.“
Když ji její komorné svlékly ze svrchního šatu, objala je, poklekla a položila hlavu na osudný špalek. Po celou dobu se chovala vznešeně a důstojně. Tak, jak je hodno královny.
Samotná poprava si ale nezadala s opravdu děsivým hororem.
Kat byl velmi rozrušen, neboť královnu ještě nepopravoval, a tak se mu nepodařilo její hlavu setnout jedním úderem. První rána dutě dopadla na její zátylek místo na hrdlo a odsouzená zasténala. Kat urychleně zvedl sekeru k další ráně. První nevydařený pokus ho však pochopitelně znejistil a jeho ruka ještě více ztratila na jistotě. Druhá rána sice hrdlo zasáhla, ale neoddělila hlavu od trupu, což mělo za následek, že krev stříkala do výšky. Teprve třetí ranou byla hlava od těla oddělena.
Podle zvyku pak kat zdvihl královninu hlavu do výšky, aby ji ukázal všem přítomným a dokázal tak, že poprava byla skutečně vykonána. K jeho velkému zděšení však hlava upadla na zem, zatímco kat třímal v ruce pouze paruku. Královnina hlava se zatím kutálela po zemi, a když se kat konečně probral ze svého zděšení a zdvihl ji, spatřili všichni přítomní hlavu stařeny s nakrátko sestříhanými a zcela bílými vlasy.
V celé hale bylo hrobové ticho, rušené ještě téměř čtvrt hodiny jen královninými pohybujícími se rty, pod kterými cvakaly její zuby.
Když už bylo konečně po všem a zakrvácený trup, dosud klečící u špalku, měl být odnesen, prožili přítomní ještě jeden šok. Zpod šatů mrtvé vyskočil náhle její malý, oblíbený psík, jenž svou paní neopustil ani v nejtěžší chvíli jejího života, a zuřivě štěkal na ty velké, zlé lidi, kteří jí ublížili.
Mrtvola skotské královny pak byla pohřbena na hřbitově Petersborough a jak doba plynula, postupně se na ni zapomínalo.
Po smrti královny Alžběty usedl na anglický trůn syn Marie Stuartovny Jakub VI. a spojil obě koruny – anglickou a skotskou. Pak dal převézt ostatky své matky do královské hrobky ve Westminsterském opatství a nechal vytesat její kamenný reliéf blízko podobného reliéfu královny Alžběty.
Tím skončil dlouhý spor mezi oběma ženami. Dvě zapřisáhlé nepřítelkyně nyní spí svůj věčný spánek v poklidu vedle sebe.
Komentáře
Přehled komentářů
Welcome to the world of adult Dating loveawake.ru
Can you stand the squeezing
(AUnlothontob, 5. 10. 2018 3:51)
Poids est comment poupe votre sang pousse contre les parois de vos arteres lorsque votre coeur essence pompe le sang. Arteres sont les tubes qui transportent prendre offre sang loin de votre coeur. Chaque set votre moelle bat, il pompe le sang par vos arteres a la reste de votre corps.
https://www.cialispascherfr24.com/comment-trouver-du-cialis-sans-ordonnance/
Are you 18? Come in and don't be shy!
(loveawake.ru, 22. 1. 2022 2:27)