Jdi na obsah Jdi na menu
 


20. Církevní a náboženské instituce

 

Velká Británie je tradiční křesťanský stát. I tak je v Anglii zastoupeno široké náboženské spektrum, které zde vzniklo díky vlně přistěhovalců. Největší převahu má anglikánská církev, která je nejrozšířenější, což souvisí s historickou tradicí. Dále katolická církev (ta byla v 16. století zakázana a povolena až roku 1850), následována již menšími, ale stále významnými skupinami muslimů a Židů. Najdeme zde i stoupence hinduismu, budhismu, šíity, presbyteriány aj.

ANGLIKÁNSKÁ CÍRKEV - oficiální web

ObrazekAnglikánská církev (anglicky Church of England, mimo Anglii většinou The Anglican Church) je mateřsku církví anglikánského společenství církví, která je v Anglii podřízena panovníkově moci. Královna je tedy hlavou anglikánské církve - státní církve, hlavního a oficiálního náboženství země. 

 

Anglikánská církev je dnes přítomná v Anglii, Skotsku a Walesu a jedná se o státní církev v klasickém smyslu. V jejím čele stojí britský monarcha, který má titutl Supreme Governor (nejvyšší panovník) nebo také Defensor Fidei (ochránce víry). Dále mají rozhodující vliv na dění v církvi 2 arcibiskupové a biskupové 24 nejstarších biskupských sídel, kteří jsou zastoupeni ve Sněmovně lordů. Mezi členy církve se dnes počítá již méně než polovina obyvatelstva Anglie a těchto členů nadále ubývá.

V církevních záležitostech církvi předsedá arcibiskup z Canterbury jakožto primas, kterému v anglikánském společenství přísluší také nejvyšší úcta. Anglikánská církev se skládá ze dvou církevních provincií, Canterbury a Yorku, které obsahují celkem 43 diecézí. V současnosti k ní patří asi 25 milionů věřících, anglikánská církev je tak největší církví anglikánského společenství.

Dějiny anglikánské církve

Anglikánská církev tradičně vidí své počátky v příchodu křesťanství do Anglie (počátky kolem roku 200), avšak skutečně samostatná anglikánská církev vzniká až rozchodem s římskokatolickou církví vyvolaným Jindřichem VIII. roku 1534.

Vznik anglikánské církve

Počátek schizmatu leží v neochotě papeže Klimenta VII. anulovat manželství Jindřicha VIII. s Kateřinou Aragonskou. O tuto anulaci Jindřich zažádal roku 1527. Po počátečních neúspěších reagoval roku 1529 anglický král útokem an duchovní moc papeže a později též vyžadoval vysokou pokutu od anglických kněží za údajnou nelegitimitu jejich úřadu a žádal po nich uznání coby ochránce a nejvyšší hlavy. Církev v Anglii uznala za svou hlavu Jindřicha VIII. 11. února 1531, ale během roku 1532 se Jindřich stále snaží o jednání s Římem.

Roku 1533 byl uzákoněn zákaz možnosti odvolání anglického kléru i laiků do Říma ve věcech manželsttví, desátků a dalších záležitostí; odvolacími autoritami se stali arcibiskupové v Canterbury a Yorku. Thomas Crammer, nově dosazený arcibiskup canterburský, pak nauloval Jindřichovo manželství a Jindřčich se oženil s Annou Boleynovou. Kliment VIII. následně Jindřicha exkomunikoval.

Roku 1534 konečně Act of Submission definitivně zakázal kléru právo odvolání se do Říma a fakticky tak ukončil papežův vliv na dění v Anglii. Jindřich se stává nejvyšším vládcem anglikánské církve. Jindřichovi oddělení církve umožnilo také získat od Říma rozsáhlé majetky církve, zvláště po vydání zákona o rozpušetění klášterů (1536-1540).

Protestantizace církve

Po oddělení od Říma zůstávala církev za Jindřichovy vlády nadále v zásadě katolickou a Jindřich VIII. dokonce i nadále užíval čestný titul Defensor fidei (obránce víry), který mu ve 20. letech 16. století udělil papež Lev X. za jeho spis proti Martinu Lutherovi. Avšak hned zpočátku dochází k určitému obrazoborectví, zrušení poutí a putních míst, omezení svátků světců. V liturgii došlo pouze k malým změnám.

Protože ke změně povahy církve v Anglii dochází v atmosféře protestantské reformace, dochází i v ní ke změnám. K velké změně liturgie v protestatntském smyslu a k jejímu překkladu dochází za vlády Jindřichova syna Edvarda VI. (1547-1553). Book of Common Prayer, závazný text pro liturgii a modlitbu, byla vydána roku 1549 a roku 1552 ji schválil anglický parlament.

Krátké sjednocení s Římem

Po Edvardu VI. nastoupila na trůn katolická královna Marie I. (1553-1558). Odmítla změny provedené Jindřichem i Edvardem a znovunastolila jednotu s Římem. Vzhledem k drsnému způsobu, kterým se snažila o rekatolizaci země jí dějiny obdařily přízviskem Krvavá Marie.

Druhé schizma

Po Mariině smrti zasedla na trůn její nevlastní sestra Alžběta I. (1558-1603), která se ostře stavěla papežově pravomoci v Anglii a znovu se pokusila o osamostatnění církve v Anglii. Alžbětu však exkomunikoval až papež Pius V. 25. února 1570. Oficiálně se však anglikánská církev oddělila od římské již roku 1559, kdy Parlament uznal Alžbětu za svého nejvyššího panovníka a obnovil Act of Supremacy (Zákon o svrchovanosti). Téhož roku se objevuje nové vydání Book of Common Prayer.

Puritánství a restaurace změn

Během anglické revoluce (1649-1660) změnili vládnoucí puritáni dosavadní episkopální strukturu církve na presbyterální, avšak zachovali přitom princip státní kontroly nad církví. Po nástupu Karla II. roku 1660 dochází k restauraci episkopálních struktur v církvi a roku 1662 vychází nové vydání Book of Common Prayer.

Moderní dějiny

V 18. století se jako výsledek reformy církve Johna Wesleyho rodí metodistická církev. V 1. pol. 19. stl. rozkvétá v rámci anglikánské církve tzv. oxfordské hnutí, které nabývá velkého vlivu a spolu s ním jsou posíleny katolické tendence v rámci církve (nejvýznamnějším představitelem hnutí byl John Henry Newman, který se později stává katolíkem).

Teologie a nauka

Anglikánská církev se sama považuje z aúčastnici jak reformační, tak katolické tradice. Velmi byla ovlivněna principy protestatnské reformace an epřijímá autoritu římského biskupa, tedy papeže. Zároveň má za to, že stojí v nepřerušené tradici apoštolské všeobecné církve. Praxí je církev bližší římskokatolické církvi než církvím protestantským. Co do teologických postojů je církev poměrně konzervativní.

Kromě tradičního středního proudu v církvi dlouhodobě existuje tzv. high church a low church, které každá upřednostňuje jiné důrazy. Praxe anglikánů je tedy různá - od těch, kteří zdůrazňují liturgii a svátosti až po evangelikální a charismatické proudy.

Církev se snaží vypořádat se současnými otázkami, mezi jinými s postojem ke svěcení žen na kněze (od roku 1992) a ke kněžím-homosexuálům, kteří neslibují celibát.